Kytarové stránky		Zpět na kytarové stránky
Úvod - poezie		Úvodní stránka - poezie
1986-1987		Lásky ze záplat (soubor básní z let 1986 - 1987)
1988		Klauniáda (soubor básní z roku 1988)
1989		Dny a písničky (volný soubor básní z roku 1989)
1992-1993		Milostně i bez milosti (volný soubor básní z let 1992 - 1993)
Léto 2003		Volání do tebe (soubor básní z konce léta 2003)
Od 2003		Volání do nebe (básně od roku 2003)

		Milostně i bez milosti
		* * *   Noci se v tobě protínají jak řetězec tajemných vět Jako květ který nemá možnost zavonět tříští se čas - na kapky deště - na kapky soli Snad jsi jen naděje která bolí vůně podzimních polí a mámení kadidelnic Jako tisíckrát nevyslovená touha v předivu smutných zřítelnic - blízká jsi náhodou A vzdálená osudem tak jako sen který vhání krev do tepen a rozehřívá zemi pod nohama Snad si tě najdu slepýma očima a samotou vězněný přes mříže zašeptám: Nauč mě tajné řeči otevři moje oči a daruj mi klíč kterým tě k sobě připoutám
		* * *   Hltám sálající smrt přímo z jícnu žháře Hledám tu moc která tváře krášlí na uhel A na rtech je noc a v očích jen bělmo a z těl jenom potřeba kterou láska neukojí A oheň jak maska (všichni jsme dvojí) v houfu rozpálených sršňů mrazí až do útrob Přijímám tě jako hladový básník jako svůj očistec jako hrob
		Jaro   Nad městem voní zvony jak vznešení ptáci a květiny k nohám výkřiky osudu a kdo ví co ještě Pod tóny svědomí plní se tepny přehřátou krví a věčnou touhou po splynutí s kapkami deště s klapotem koňských kopyt a rytmem kovových pěvců (milenců v objetí) A z mešních kalichů - víno i strach a směs vůně oceli která jak gilotina řeže vzduch na vteřiny Jak tanec Molochův a dech Země před zrozením zvoní hrana těm kteří přivoněli ...
		Léto   Jak v knížce příběhů s pradávným nápěvem čtu na tvém těle Vnímám tvou vůni a vplétám se do vlasů abych cele pochopil že od časů Adama kveteš pro naději básníků - letničko kouzelná Do touhy zakletá doteky něžníš a vínem Točíš se v očích a mluvíš tichem ve větách které ani anděl nevysloví Kdo ví co z červnové noci zůstane v srdci - začátek básně nebo jen pocit ?
		Podzim   Poslední den syna podzimu a mlha je hustá až prší ze stromů Můj dech čistě ladí s řevem koček plačících jak dítě po lásce A vlhká vůně u břehů temné řeky zamrazí u srdce jakoby se měl Cháron každou chvíli objevit Jakoby nebylo čím zaplatit budu hledat v hrstce drobných které mi po tobě zbyly Jako pán prokletého království které černě zahalili budu líbat tvůj stín jen stín - až zebe Jak dávno popsaný list tisíckrát přeoranými slovy - vidím sám sebe Jsem poznamenaný voláním sovy - to pro mě pláče ze stromů a dech jak listopad šeptá a hledá komu - jak toužím milovat
		Zima   Tak jako věta vyslovená v opojení u srdce krvácení a bílá stěna - obraz světa Jako dům kde je zima a tóny řvou a bolí na druhou a nikdo nemá na dar slova - tak opouštím sama sebe a volám do prázdna - tak skrývám se před očima které bloudí prostorem Jsem snem který snívá zem - ledová matka Jsem otrokem i bachařem a noc vratká spánkem který ubíjí z láhve upíjí s bezhlavým rytířem Jsem z nezvaných hostí jen málo skutečností ale bolím a hladím nemám co říct a křičím a bez dechu dýchám - hořím a topím se ... tak jako věta v opojení u srdce krvácení a bílá stěna Jako dům kde je zima - jsem ale netoužím po tom
		Milostná   Když si mě vetřeš do vlasů a pochopíš stigma mých dlaní vpiješ se do hrdla upíří láskou která brání bezmocnost malomocných - jako bys snědla něco co pálí - jako bys vypila smích - jako bys mrtvému oči vykradla Jsi nemoc o kterou se prosí v modlitbách - nádherně smrtelná jako stín který s nocí mizí Zůstaň čím jsi - prosbou i prokletím jak důvěrnou tak i cizí a já tě obklíčím v tajemných hrádkách barbarských tanců Zůstaň čím jsi a já tě pohltím - bez slávy a věnců budu tvým pánem na kolenou budu tvým blínem i medovinou Vtěl si mě do sebe a budeš tím čím jsi budeš i jinou - jako bys snědla něco co pálí - jako bys vypila smích - jako bys mrtvému vrátila život
		* * *   Je to válka a kroupy bubnují do oken blesky probíjí v očích a v uších píská - konečná stanice VYSTUPOVAT (je poušť dcerou rozumu) Whisky je dopitá a vítr se vtírá do spánků - jako upír voní cigaretou ... (je láska bernou mincí) Ale je válka a písničky splývají v bocích bodá a všude barva noci (je možné dopít se dna) Je to moje válka - boj o přežití ...
		* * * S krvavým vínem laskám se v dlaních Je úlitbou slunci a nekonečnou daní za tóny ukryté ve strunách stoletých kithar za něhu bájných pěvců za myšlenky na vlnách bublavé řeky bez ústí A slova jak prokletí rýhují čela a s vášní těla tlačí se k třinácté komnatě kde láska je propustí a přece má opratě navždy vrostlé do kůže Nikdo nemůže za to že marností králů je vzplanout touhou novy a jak nemocný kůň zahnaný na porážku vzepřít se slovy vnitřnímu hlasu Vzepřít se času prokletému v básních - aby se všechny dny vtělili do okamžiku poznání Pak jako květina kterou zalili pochopíš smysl ohně planoucího v krvavých dlaních - někde na dně
		Je neděle   - všední jako odrhovačka rozkřičená dětmi po ulici - den jako kastrát bez vůně a svědomí - trauma vykradených chodníků a nudících se šlapek Je neděle - tajemná jako tanečnice na laně odnikud nikam s úsměvem Mony Lisy a křečovou žilou - dědictvím po mamince A všichni se tváří slavnostně jako při kremaci Jakoby byla neděle něco víc než řeka provoněná hlasy olejových víl Jakoby byla něco víc než jen další den čekání - směšný nadějí na lásku ... Ale je neděle dáma v černém a kamení v těle neváží proto míň
		* * *   Pomalu dopíjím koktejl barvy noci - možná je všechno jen pocit a údery tympánu pobledlou krajinou - možná jsou kroky jen ozvěnou smyšlených století a já vstanu a sny se rozplynou v tvém objetí - sklenici v zubech rozdrtím a s krví na rtech opíšu křivky tvého těla - vím dobře že bys to chtěla Jak loutnu tě naladím po strunách pohladím až prostorem zazní tlukot tvého srdce - tak prudce že se probudím Opilý večerem lednové soboty - vězněný v útrobách zákeřné samoty ...
		* * * Snad je to poušť - věčně vysouší slzy Snad je to výheň a oči lezou z důlků        a černají               a kalí se Snad je to prokletí - bolavé jako dávný nápěv A ani věty nespoutají řeky - jsou ranění ptáci s nemocí v křídlech        a padají               a ztrácí se Jak mrtví básník jako blázen s vrtkavou identitou s očima bledýma a s vinou - nemluvím jen pomalu        usínám               k zemi
		* * *   Je větou plnou prapodivných metafor - léto které se houpe na vlásku Je jako růže která našla druhý dech a voní po lidském smutku Je samotou i tlačenicí těl která ve zmatku hledají smysl slov - minulost kterou jsme pohřbili hluboko na dně kapes s koleny roztřesenými zimnicí času a tetelením představ Jako kapky soli ve vidinách nekonečných moří je léto plné běhání od místa k místu s marnou zátěží otazníků a touhou po něčem co možná není a nebo je jen jako růže která našla třetí dech a voní tolik voní po lidech ...